6 CEST KE ŠTĚSTÍ OČIMA PSYCHOLOGA

Jak být v životě šťastný? 

Jaký je smysl života? 

Jaké cesty vedou k radosti a spokojenosti? 

Právě těmito otázkami se zabývá Vladimír Smékal, přední český psycholog mezinárodního věhlasu.

“Být šťastný neznamená vždycky být úspěšný. Být borec nebo borkyně, kteří vždycky převálcují své okolí, není ten pravý recept. Být šťastný podle mého znamená žít tak, abychom zanechali svým životem dobrou stopu.”

“Návod na štěstí v roce 2018.”

Vladimír Smékal je profesorem psychologie, významným následovníkem Sigmunda Freuda, Alfreda Adlera a Viktora Frankla. Vladimír čerpá nejen z teorie, ale i ze svého nevšedně bohatého života. Nabyl poznání, jak se dívat na svět a svou moudrost nezištně rozdává. Například formou každoročních novoročenek, ve kterých vždy najdete něco na zamyšlení. Při tvorbě té na rok 2018 se nechal inspirovat Monikou Goetschovou a pro své přátele a známé připravil 6 rad, jak být v životě šťastný.

1. Pěstujte vztahy 

Pěstujte vztahy založené ne na materiálním blahobytu, velkém majetku a penězích, ale založené na přátelství a lásce. Do vztahu vnášejme náklonnost a lásku, vyjadřujme je svým úsměvem, zájmem, držením těla, gesty, celkovým vyzařováním pozitivna.

2. Dělejte dobře svému tělu

Dobře svému tělu děláme tím, že usilujeme o zdraví a pohodu, rozhodně to není rada k tomu začít se přežírat, holdovat alkoholu nebo užívat si sex bez ohledu na to, jak ho prožívá partner nebo partnerka. Zážitky plné radosti, štěstí a pohody si ukládejme do paměti a vybavme si je se všemi těmi dobrými pocity ve chvíli, kdy nás potká nějaká negativní příhoda, neštěstí, nemoc nebo úmrtí někoho blízkého. V takových chvílích lze z těchto zážitků čerpat sílu.

3. Trénujte se ve vděčnosti

Nebojte se vyjádřit díky za každou maličkost. Třeba se jen potkám s někým, s kým jsem se dlouho neviděl a řeknu: Mám velkou radost, že jsme se potkali nebo Mám radost, že dobře vypadáš. Tím probouzíme v člověku ochotu a chuť nám také něco příjemného říct. Vděčnost se přitahuje k tomu, co je dobré, radostné a krásné.

4. Stanovujte si cíle

Můžeme mít radost nejen z úspěchů, ale i z toho cíle, který si formulujeme a chceme ho v životě dosáhnout. Jedním z cílů může například být, že budeme na svoje děti až vyrostou a pak i na svoje vnoučata přenášet všechno pozitivní, co jsme v životě zažili. Taktovými cíli vnášíme radost, pohodu a štěstí do života druhých.

5. Najděte výzvu

Nepodléhejme životním postojům jako “je to nuda” a “nějak to tady přežiju”. Je důležité vidět výzvu v každé maličkosti, i když to samozřejmě dá nějakou námahu, abychom i tu maličkost dovedli do nějakého dobrého výsledku. Buďme pořád zvídaví, učme se novému. Celý život zůstaňme schopni žasnout. Schopností žasnout se vám i obyčejné události života stanou zajímavými situacemi a budete je vidět v nových souvislostech.

6. Cvičte se vyrovnanosti

Nerozčilujme se nad tím, co se stalo a co už nemůžeme změnit. Odejměme tomu výkonnou moc, aby nás to nepronásledovalo a neříkali jsme si třeba: Jakou hloupost jsme to provedli nebo Jak jsme partnerovi/​kolegovi/​kamarádovi ublížili svými výroky. Omluvme se jim a vzpomínejme na ně v dobrém, tak se i náš život stane dobrým a harmonickým. Řiďme se dobrými ideály. Dobrý ideál je založený na tom, že život má smysl tím, že zanecháme dobrou stopu v srdcích a myslích druhých lidí. Zanechat dobrou stopu znamená si na konci života říct, že se nemusím stydět za marně prožitá léta.

“Vidět věci v pozitivním světle, celý život žasnout.”

“Změnit naše zaběhlé zvyky, postoje a chování však není často úplně jednoduché. Je potřeba silnou vůli a opravdovou chuť se do změny pustit. Někdy je také dobré mít někoho, kdo nám nastaví zrcadlo, ale udělá to přitom tak, aniž by nás urazil a my si potom řekli, že s tímto člověkem nechceme mít nic společného. Když už se to stane, je důležité si říct, ano, takovou stopu asi v lidech vyvolávám, tak dost. A i když už jsme třeba na prahu stáří, tak si říct ne, to musím napravit, nikdy není pozdě,” říká Vladimír Smékal.

Myslí si, že přicházejí pořád nové a nové výzvy a problémy a vidět je v pozitivním světle znamená celý život žasnout. Se svou manželkou jsou svoji již 58 let a přes všechny těžkosti, kterými si společně prošli, vzpomínají na to dobré.

“Řešením není hned někomu něco vyčítat. Ty se koukáš po ženských nebo Ty si chodíš pořád do divadla, Máš kamarádky, se kterými jezdíš a nevezmeš mě s sebou. Místo výčitek si říct, jaký já mám podíl na tom, že můj partner nebo partnerka mohou být nespokojení. Začít spíš hledat, jak to můžu napravit nějakým pozitivním způsobem,” prozrazuje Vladimír svoje manželské know-how.

“S mou ženou máme domluvu, že když se na sebe naštvem, jdeme dělat nějakou fyzickou práci. Ona umývá nádobí, přeinstalovává záclony, já jdu štípat dříví. Tím se toho napětí zbavíme pohodovým způsobem. Takže velké doporučení, nehádejte se s partnerem, netvařte se uraženě, ale vyřáděte se tak, abyste nikomu neublížili.”

“Našla svoji spokojenost.”

Důležitým vlivem na formování Vladimírova náhledu na své okolí byl jeho přítel, významný vídeňský psycholog Viktor Frankl. Jako Žid přežil čtyři koncentrační tábory, ve kterých ztratil svoji ženu, rodiče i všechny příbuzné. Přesto sám neztratil svůj zápal a ze všech sil pomáhal svým pacientům s jejich problémy, pomáhal jim hledat smysl života.

“Jednou mi vykládal příběh židovky, která také přežila koncentrák, ale zahynuly tam její tři děti. Ty pro ni byly smyslem života a po válce přišla za Franklem, aby jí potvrdil, že má právo spáchat sebevraždu. On s ní mluvil klasickou terapeutickou 55 minutovku a když odcházela, zeptal se jí: Madam a uvědomila jste si, kolik dětí koncentrák přežilo a zahynuly tam jejich rodiče? S touto poznámkou odešla a když mu za týden volala, už na sebevraždu nemyslela. Rozhodla se založit útulek pro děti z koncentračních táborů, za krátký čas jich měla okolo dvaceti a našla svoji spokojenost.”

“Zanechat dobrou stopu.”

Vladimír tento příběh rád vypráví jako drsný příklad toho, jak je smysl života důležitým základem radosti a štěstí. Často se zamýšlí nad tím, jak se k tomuto tématu staví současná společnost. 

“Takovým jednoduchým příkladem může být sprejerství. Sprejer postříká zeď, vyjádří tím svoji radost, možná si i namlouvá, že vytvořil umělecké dílo. Ale už ho nenapadne, že poškodil hezkou zeď nebo třeba novou fasádu domu. A to je bohužel příznačné i v dnešní společnosti. Být šťastný a radostný totiž dnes znamená dosáhnout svého často bezohledným a sociálně necitlivým způsobem. 

Přitom pravá radost a pravé štěstí jsou založeny na tom, že děláme něco, co je ku prospěchu životu, pohodě, kráse a dobru. Nemusí jít přitom vždycky o nějaký umělecký výtvor nebo významný skutek. Dobrou stopu tu zanecháváme svou laskavostí, srdečností, vlídností, uměním odpouštět, nevyvolávat hádky a spory.”

Prostor rozhovoru na collalloc blogu je bohužel omezený a dovoluje nám pokrýt jen velmi malou část komplexnosti osobnosti a životního příběhu Vladimíra Smékala. Do těchto tajů se ponořila spisovatelka Eva Muroňová, která se rozhodla napsat Vladimírův životopis. Těšíme se, protože to bude velmi zajímavé čtení.