Martin Böhmer: Na kolena a zpět (2.díl)

  • 23.03.2021

V plné síle jsem opět zpět, připraven na “druhé” kolo fightu Böhmer vs. ALL.

V roce 2021 jsem se na přelomu jaro/léto chtěl vydat na poutní cestu do Santiaga de Compostela, protože po letošních narozeninách bude můj věk začínat novou číslovkou. V plánu jsem měl ujít cca 500km. Jít pouze sám, abych zjistil, zda sám se sebou dokáži vydržet a abych se tak nějak “zastavil” a zamyslel nad svým dosavadním životem. Prostě na to mít hlavně ten správný klid. Život totiž obrazně přirovnávám k hokejovému zápasu - kvůli třetinám, které se v něm hrají. Tedy zamyslet se, jak s tou druhou třetinou zápasu naložit. Ale člověk míní, život mění a já tu třetinu už neměl dohrát podle vlastních pravidel.

ALLa mě nečekaně předběhla a poslala na zcela jinou cestu. Co mě na ní čeká?

Díky moderní medicíně jsem dostal druhou šanci, kterou rozhodně nemám v plánu promarnit. Takže změny budou nevyhnutelné na všech frontách. Jaké to budou, o tom nepřetržitě přemýšlím. Jako největší výzvu beru žít svůj život tak, jak opravdu chci já.

My mama always said: “Life is like a box of chocolates. You never know what you’re gonna get.”                                                                      Forrest Gump

7.-21. prosince 2020

Po propuštění z nemocnice, i když oficiálně jsem stále hospitalizován a stále mám ve FNB rezervované lůžko, si užívám domácího klidu, svoji postel a spánek.

Kvůli slabé imunitě a možné infekci si musím zvykat být 24/7 doma bez možnosti chodit ven a bez kontaktu s lidmi. Vidím se jen na okamžik s těmi nejbližšími, kteří mi zajišťují dodávku základních životních potřeb.

11.12., 15.12. a 19.12. jsou dny, kdy jedu na necelé dopoledne do FNB na přepojení chemoterapie, odběry krve a doplnění léků. Tyto dny mi vždy připomenou, jak je to doma super. Dechovky z tranzistoru a Prima Love nejsou zrovna mé oblíbené kanály.

Nicméně v kostech tuším, že doma zkrátka nemůžu být zavřený celou dobu a začínám chodit ven.

22. prosince 2020

Nečekaný telefonát z FNB! Mám se o den dříve dostavit na sternální punkci a lumbálku, aby se ještě před svátky stihly vzorky odeslat do Prahy. Odběr kostní dřeně proběhl od MUDr. Kovacsové Flóry v rekordním čase, pár minut, opravdu profi. Zatím odběr number one.

Potrápila však lumbálka, po třetím pokusu se o mě pokoušel blackout. Takže šup do postele a nakonec vleže na posteli i s brněním a cukáním nohy po několika zásazích nervů se odběr na popáté povedl. U toho se nám taky podařilo nohou od židle přeříznout hadičku od batůžku s chemoterapií. Pár mililitrů tedy skončilo na zemi, než jsem si toho po více jak dvou hodinách všimnul. Naštěstí je v dávce vždy rezerva, takže jsem o chemii nepřišel.

Ó odběry, odběry...

23. prosince 2020

Dostavil jsem se na odpojení chemoterapie, rozloučil jsem se s batůžkem, převázal PICC, který mi však ještě pár měsíců zůstane. Byl jsem oficiálně propušten z nemocnice a jdu si užívat 12 dní pauzu od všeho. Nástup zpátky 4.1.2021, snad bude začátek nového roku jen s pozitivními zprávami.

30. prosince 2020

Přišel jsem na bleskový převaz PICCu. Nedalo mi to nezeptat se, zda už jsou výsledky z kostní dřeně. Byly. Mě však neuspokojily, poněvadž zbylo ještě 2,2% nádorových buněk a měla být už nula. Né, že bych kvůli tomu sepisoval na Nový rok závěť, ale . . ., chtěl jsem být nula.

4. ledna 2021

Dle instrukcí přicházím zpátky na místo činu s tím, že budu rovnou hospitalizován, tedy i s uzlíčkem. Odeberou mně několik zkumavek krve, ale po PCR testu mě pouští domů, že mám příjem až zítra. No asi to dále komentovat nebudu, hurá za noc doma. A navíc jsem zodpovědný jedinec a s nikým se během 24h nepotkám.

Haha.

5. ledna 2021

Na ambulanci v pavilonu X si vyzvednu svoji složku s dokumentací a pan profesor Doubek mi zběžně popíše další léčbu. Sdělil také, že pokud po této chemoterapii, která bude trvat cca 5 dní, neklesne počet nádorových buněk na nulu, bude se muset provést transplantace kostní dřeně. Né moc dobrá zpráva na přivítanou.

No, naštěstí tuto informaci držím v hlavě jen pár desítek minut a v duchu si říkám, že by doktoři mohli být lépe informovaní o stavu pacienta, kterého mají na starosti. Takže logicky hned, jak jsem přišel na ubikaci IHOKu a uviděl známé rozzářené tváře při mém příchodu, jsem si po přivítání se sestřičkami vyžádal mého hlavního doktora pana Hrabovského. Ten přichází velice rychle a hned ve dveřích vyřkne, že má perfektní zprávy. Pro mě je to zpráva století. Ony “špatné” výsledky z kostní dřeně bylo potřeba doplnit o výsledky, které byly odeslány do Prahy, tam se dělají na molekulární úrovni a to je klíčové. Počet nádorových buněk mám tedy na nule, jak se očekávalo. Kdybych měl láhev šampaňského, už slavím. Takže číslo 2,2% bylo neúplné.

Oblíbená sestřička je tu, léčba může pokračovat...

Abychom se nezdržovali a nebyl jsem moc dlouho opojen dobrou zprávou, navíc brod je teprve přede mnou, ihned po převlečení do pyžama naběhly sestřičky a jedeme na plný pecky s další léčbou. V tuto chvíli se nacházím v indukční fázi II. Tím bude cca do pátku 8.1. první fáze léčby za mnou.

Dostávám již známé kortikoidy a za dalších 5h i inzulín do břicha. Hlavně, že jsem na oběd ještě dostal knedlíky s povidly posypané mákem a cukrem. Kortikoidy zvedají hladinu cukru.

Dostávám i “dětskou” rychlou dávku chemoterapie. Aby mi mohli nasadit hlavní, už klasickou chemoterapii, musí mi nejdříve ochránit ledviny. To se provede tak, že mi kapačkou dávají bikarbonáty, tzv. alkalizaci, což mi zvedne pH v moči na požadovanou hodnotu, tj. 8. Normálně je něco kolem pěti. Některým jedincům to trvá i dva dny. Jelikož si o tuto dobu nechci prodlužovat pobyt, za tři hodiny mám osmičku v moči jako nic, ledviny chráněné, hned mi do žíly posílají novou chemii. Říkám ji Zonka, chemie má přesně takovou žlutou barvu. Prý by to mělo mít podobný průběh jako Aperol chemie, za chvíli jsem asi bez chuti. Ale Zonka byla o dost šetrnější, až na ty ledviny.

Na pokoji jsem se dvěma staršími pány. Jeden mlčoch, co sotva pozdravil, druhý má vinici, takže máme téma, o čem si povídat. Povinnost však bude zápas Komety se Zlínem.

6. ledna 2021

Asi jsem z domu natolik vyspaný, že v noci nespím ani vteřinu. Nevím, co mám za divnou poruchu spánku v nemocnici, možná za to může Zonka, která o půl páté odpoledne dokapala. Další dny dostanu další chemie podle toho, jak brzy se mi podaří detoxikovat Zonku z těla. Do čestiny přeloženo: dostávám trochu nemilou zprávu, že se mi pobyt protáhne do dalšího týdne, protože mě zapomněli informovat o další části této léčby, což může být i právě ten týden navíc. No co už, stane se.

7. ledna 2021

Po šesti hodinách dostávám injekce s bikarbonáty a čeká se vyloučení Zonky z těla. Odpoledne jdu s rozkapanýma očima na prohlídku kvůli na zítra plánované, již třetí lumbálce. Jinak se nic zvláštího neděje.
Možná by jen za zmínku stálo, že nám na pokoj dovezli nového pacienta, dědu 83 let, který se hned pozvracel koncertním stylem. Hned to ve mně evokovalo vzpomínky na jistého dědu s katetrem. Nový děda je však zcela v pohodě a ani nechrápe.

Pod lékařským dohledem je celé moje tělo včetně očí...

8. ledna 2021

Noc tedy proběhla v poklidu. Z krve přišly výsledky, že jsem Zonku vyloučil z těla, tudíž do mě můžou začít kapat další chemii, která už mi prý časem vezme elán.

Dále přichází můj pan doktor Hrabovský a jde se píchat lumbálka č. 3. Zvládá to na poprvé jako Pája, ale i tak to se mnou opět chtělo švihnout o zem, poněvadž se moku nechtělo moc kapat. Vše se však stihlo bez dramatu, blackout nebyl a barvu jsem dostal zpět hned, co jsem si lehnul do vodorovné polohy.

Jak jsem již nejspíš jednou zmiňoval, leukémie se ráda zapouzdří v mozku nebo v míše, a to by pak do budoucna dělalo velkou neplechu, proto se musí provádět kontrolní odběry.

Odpoledne už jen dokape druhá dávka chemíčka, dostanu živou vodu a měl by být klid pro dnešek.

9. ledna 2021

Tento den se stává také jedním z náročnějších, hned ze dvou důvodů. Ten první je, že pan Mlčoch škytá už dva dny. Nechápu, jak to může vydržet, ale nic mu nezabírá a špunty do uší celý den nechci mít. Navíc s námi za celou dobu nepromluvil ani dvě slova, nevíme tedy, co mu je, ale samozřejmě tušíme.

Druhý důvod je chemoterapie a tentokrát v pořádných dávkách. Ještě, že mi to neřekli dopředu, protože bych si myslel, že mně musí prasknout cévy. Hlavní nálož přijde odpoledne, opravdu silnější chemie. Kam vykapaly ty tři litry opravdu netuším. Poslední pytlík dokapal v 0:36. Vzhledem k tomu, že tato chemie zase nějakým způsobem vadí očím, dostávám patřičné medikamenty do očí.

Dneska je to pořádná nálož...

10. ledna 2021

Chemie už působí na plné pecky, snažím se podřimovat. Propouští pana Škytače, zůstáváme na pokoji s dědou sami a ulevuje se hlavně našim hlavám. Děda mi vypráví svůj životní příběh. Život se s ním taky nemazlil! Jeho žena se stala ze dne na den ležákem po mrtvičce, když měli děti kolem 10 let věku a vše zůstalo na něm.

11. ledna 2021

Po výsledcích krve mi MUDr. Kovácsová sděluje, že mě může propustit do domacího léčení s tím, že mi klesají všechny hodnoty v krvi - krevní destičky, červené, bílé krvinky atd. 

Ale mám opět výrazně oslabenou imunitu, tak ať jsem opatrný a při teplotách, dušnosti, nevolnosti, krvácení, průjmu, zánětu střeva, aftům v puse se ihned vrátím zpět na oddělení. Jinak kontrola 15.1., další kontrola i s odběrem kostní dřeně bude 2.2. a od 16.2. se opět začne s chemií. Do břicha si budu píchat injekce Zarzio pro podporu tvorby bílých krvinek.

Doma skoro celý den prospím.

Hodně lidí se mě ptá, jaké to je po chemoterapii. Shrnul bych to dvěma slovy, únava a slabost.

Jeden příklad za všechny. Mezi svátky, kdy jsem měl pauzu od chema, jsem byl schopen vyjít osm pater bez větších problémů. Po dvou dnech chemoterapie vyjdu jedno patro a mám dost.

A to je samozřejmě ta lepší varianta bez komplikací.

Tímto dnem také končím indukční fázi léčby, což by se asi dalo říct, že nejdůležitější část léčby mám za sebou. Následovat bude konsolidační léčba a poté udržovací léčba.

13. ledna 2021

Po dvou dnech válení a s pocitem, že mi je o něco lépe, jsem se rozhodl, že půjdu na procházku. Nebyl to dobrý nápad. Málem jsem nedošel a budu zase hodný. Začaly se mi dělat svědivé vyrážky po těle, na druhou stranu lepší než jiné příznaky kterými mě strašili.

15. ledna 2021

Ráno vstanu a teče mi červená z nosu. Jsem celkem rád, že jedu na kontrolu do FNB. Včera jsem si také všimnul, že se mi udělaly i petechie na kůži, v malém rozsahu naštěstí. Můj stav naprosto odpovídá výsledkům z krve, které mi sděluje paní doktorka na hematologické ambulanci.

Zdravý člověk má hodnotu krevních destiček (trombocytů, zkr. PLT) 150 – 400 (109/l) . Já mám nyní 46 a už mi teče lehce červená. Prý život ohrožující hodnota je pod 20, mám ještě rezervu. Když jsem přijel s ALLou poprvé do FNB, měl jsem hodnotu 10.

A moc lépe na tom nejsou ani bílé krvinky (leukocyty, zkr. WBC - white blood cells) a červené krvinky (erytrocyty, zkr. RBC - red blood cells). V pondělí musím na další kontrolu, zda hodnoty ještě klesají nebo se již odrazily od pomyslného dna. Kdyby se stav během víkendu zhoršil, musím hned na infuzi PLT. V plánu na víkend je tedy válečka doma.

18. ledna 2021

Přes víkend šly hodnoty ještě dolů, petechie přibyly a zvětšily se. Ale krev mi z nosu netekla, i když jsem měl krevní destičky 7, tj. nejníž co jsem kdy měl. Takže jsem šel hned na infuzi.

Na další kontrolu jsem měl přijít za týden, což mi připadlo s tak nízkými trombocyty celkem daleko, ale asi vědí, co dělají. Navíc si píchám Zarzio, tak to snad půjde nahoru.

Zatím destičky na 7, ale už vyhlížím lepší zítřky...

Po šesti hodinách ve FNB jsem přišel domů unavený jako pes. A k večeru už začala zábava. Začala mi kapat krev z nosu a cítil jsem, jako by na mě šla chřipka, ale teplotu nemám. Asi po dvou hodinách, kdy krvácení nepřestávalo, jsem zavolal do FNB dle instrukcí při potížích.

Doporučení od paní doktorky, která měla službu, bylo 2x paralen a strčit si do nosu “tampon”, který jsem vyrobil provizorně z kapesníku, abych zastavil krvácení. Za hodinu jsem měl volat zpět. Paní doktorka volala sama zpátky s dotazem, jak to vypadá. Tampon už byl skoro celý nasáklý a nechtějte vědět, co dalšího jsem vytáhnul.

Teče mi krev z nosu, vypadá to na krvavou lázeň...

Ale s tím už jsem měl zkušenosti z předchozích chemolád, věděl jsem, že s tak nízkými trombocyty krvácení doma prostě nezastavím. Naštěstí paní doktorka řekla, abych přijel. O půl desáté jsem přijel do FNB na NUP, nízko urgentní příjem, kde mi udělali vyšetření EKG, vůbec nevím proč.

S paní doktorkou jsme se domluvili, že mi dá další infuzi destiček a dále že mě pošle na ORL a tam mi zastaví krvácení. Marně jsem jí říkal, že mi bude stačit infuze, že se mi pak krvácení zastaví určitě samo.

Takže jsem přišel na ORL, tam zjistili, že to teče z cévy (nečekaně) a tak mi do nosu narvali tolik tamponů, že jsem tomu sám nevěřil, kam to paní doktorka strká. Tzv. tamponáda. Bylo to pěkně hnusný a nepříjemný pocit. A vlastně je pořád, i když mi nos trochu umrtvili. Ale prý si na to zvyknu. Nezvyknu!

Z ORL jsem šel na svoje známé oddělení IHOKu, kde do mě vykapaly destičky.
Pozdravil jsem sestřičky, které měly noční, a o půl jedné jsem byl doma. Kontrola ve středu. Naštěstí jsem spal jako zabitý.

V nose mám tampóny o celkové rozloze 2 prostěradel...

19. ledna 2021

Probouzím se s bolavým nosem a s rýmou jako trám. Takže mám jednu dírku zacpanou a z druhé víte co. Odpočítávám hodiny do vytáhnutí tamponády. To nemůžu vydržet. Přemýšlím, zda to nevytáhnu sám. K večeru mě začaly bolet i svaly, klouby, kyčle a záda. Paráda, je tu chřipka nebo covid, říkám si.

20. ledna 2021

Zní to trochu divně, ale těším se do FNB. Z odběru krve vyplývalo, že hodnoty krevního obrazu už byly lepší, ale stouply hodnoty CRP, což jsou zápalové hodnoty infekce. To není dobře.

Takže postup je následující: nejdřív rychle pro infuzi trombocytů, poté mi hned udělali covid test a až někdy před polednem jsem se dostal na vysněné ORL. Vytahování tamponů bylo ještě hnusnější než jejich zavádění. Když už jsem si myslel, že je vše venku, ještě tam byl jeden. Myslel jsem si, že mi vytáhli i mozek. A to mě paní doktorka ujišťovala, že mi to nacpala jen na krajíček. Ale co, hlavně se mi neskutečně ulevilo.

Odpoledne už byl na ambulanci jiný doktor. Zarzio injekce si mám prý píchat obden. Cože? Já je dle instrukcí píchal denně! Z toho mě prý můžou bolet ty klouby a svaly. Dostal jsem ještě pro jistotu ATB a po sedmi hodinách jdu domů zase jako zpráskaný pes.

Ale už se cítím mnohem lépe. Jo a jsem opět covid-negativní.

25. ledna 2021

Už mi zase všechno stoupá, je mi o něco lépe a přestávám píchat Zarzio.
Začaly padat další chlupy. Na sv. Valentýna nebudu muset holit dárek, asi tušíte, co tím myslím. Už zbývá jen obočí a řasy, ty naštěstí drží.

2. února 2021

Třetí odběr kostní dřeně. Pan doktor mi doslova probodl hrudní kost, moc nevrtal a začal cucat krev z kostní dřeně, která nějak tentokrát pěnila, asi jsem se někde proštěrchal. Výsledky si nechám prozradit až při návratu na ubikaci IHOKu.

Tak už zase s dírou v hrudi...

16. února 2021

Tímto dnem začínám druhou fázi léčby, tj. konsolidaci, což je 6 cyklů chemoterapií. Vše probíhá tak trochu přes kopírák. Den předtím jsem byl na covid testu, po odběrech krve jsem si vyzvedl svoji dokumentaci a šel se ubytovat na IHOK. Dokonce mám stejný pokoj, ve kterém je ale zcela plno, takže jsem na přistýlce. Já, starý pardál. Hodnost v podobě odležených dní tu zřejmě nehraje žádnou roli.

Po vstupním vyšetření se ještě paní doktorka rozhodla udělat PCR test. Jako why? Ale mě už nic rozhodit nemůže. Dozvídám se, že konsolidace I má dvě fáze. Chemoterapie, týden pauza a pak hned zase další chemoterapie. To asi bude bolet.

Na můj PICC v ruce dostávám stříbro a obvaz, protože se mi udělala vyrážka po tříměsíčním nepřetržitém lepení neprodyšných náplastí.

Opět mi zvedají pH v moči kvůli ledvinám, aby mohli začít s chemoterapií.
Opět jdu po rozkapání na oční vyšetření kvůli zítřejší lumbálce a na oběd mám opět buchty s povidly. Jako bych měl déjà vu.

Zpráva of the day je, že zbytková nemoc, jak jí nazval pan profesor Doubek, je opět na nule. To znamená, že bych opět otevřel šampaňské, kdybych mohl.

Tak uvidíme, co mě ještě čeká za překvápka.

I tohle je ALL...

17. února 2021

Nebýt geriatrického dědy na pokoji, možná jsem měl dreamteam, ale to by bylo moc velké štěstí. Děda je mimochodem hluchej jak poleno. Jak moc se ukáže na hlasitosti televize, kterou si můžete zapnout od 0 do 100. Děda jí má na 75. Logicky dostává ban a TV může mít zapnutou jen v mute režimu. Z přistýlky nejde vidět na obrazovku, takže mi to vůbec nevadí.

Hned po obědě přichází paní doktorka Čičátková, která mě má na starosti a jdeme píchat lumbálku č. 4. Tento zákrok se mi už dost přestává líbit. Paní doktorce se nepodařilo trefit míchu napoprvé a po druhém pokusu jsem musel mazat zbaběle do postele. Nevím, co dělám špatně, asi se málo hrbím nebo co. Na potřetí už to vyšlo a hned poté jsem dostal do žíly známou chemoládu Zonku, která teď bude kapat 24 hodin.

Rovnou do míchy...

18. února 2021

Bolí mě záda z lumbálky a chemoška už začíná trochu působit. Největší "zážitek” dne je přistání Perseverance na rudou planetu.

19. února 2021

Chemoška už dává na max a poprvé mi je po ní tak špatně, že ráno zvracím tři dny za sebou a nemůžu ani nic pořádně sníst. Pobyt v nemocnici si navíc prodloužím do nedělě, poněvadž se musí čekat, až vyloučím Zonku z těla, což se stane právě až v neděli.

21. února 2021

Jedu domů, tam mě pak čeká už klasika - únava a slabost v tom lepším případě. V tom horším se ještě můžou přidat další srandy.

23. února 2021

Ráno vstávám na plánovanou kontrolu. Už po probuzení jsem tušil, že dnešek easy nebude. Cítím se hrozně. Na ambulanci po odběrech jsem musel požádat, zda si můžu jít někam lehnout, jinak dostanu blackout. Dostal jsem kapačku, po které se mi udělalo lépe. Pak jsem čekal do 14:30 na injekci kvůli nízkému hemoglobinu. Dále mně trochu píská v uších, takový divný tlak nebo jak bych to popsal. Zatím ale jen když stojím, v horizontální poloze je vše ok. Kromě kožní reakce, tedy svědění které už také znám, mám muka na keramice. Zácpa a průjem v jednom, to jde? Jde! Dál bych se v tom nechtěl pitvat.

To, že zavřete oči, jestě neznamená, že usnete...

25. února 2021

Za tři dny je už vše trochu jinak. V hlavě/uších mi už píská/hučí nepřetržitě a je to dost nepříjemné. Napsal jsem MUDr. Oršulové, co by se s tím dalo dělat, snad přijde brzy odpověď.

26. února 2021

Stav s ušima se nezlepšil, rozhodl jsem se tedy zavolat na ambulanci IHOKu a jak už to bývá: přijeďte, musíme udělat vyšetření. Sedl jsem tedy do auta a jel do FNB. Venku to byl pro mě trochu jiný svět, protože vůbec neslyším motory aut (ani toho svého) a slyším pouze pneumatiky.

Ve FNB musím opět přes NUP a to je vždy opruz, pač tam musí dělat nesmyslné vstupní testy. Tedy EKG, neumí vzít krev z PICCu, atd. Doktorka mě posílá na ORL, kde udělají jen základní vyšetření a protože je pátek odpoledne, hlubší vyšetření se jim už nechce dělat. Mám přijít v pondělí.

Paní doktorka se raději rozhodne pro hospitalizaci a zvažuje se magnetická rezonance hlavy, ale i základní neurologické vyšetření je ok. Takže strávím víkend ve FNB a bohužel si tímto prodloužím hospitalizaci. Že by mě pustili aspoň na jeden den domů, když 2.3. bych stejně musel přijít, nehrozí.

1. března 2021

Víkend proběhl relativně v klidu, stav s ušima se mně trochu zlepšil, ale jak to bývá, potíže odezněly až v pondělí, kdy jsem měl jít na ono vyšetření ORL. Tam samozřejmě na nic nepřišli, protože už slyším normálně, trochu mi jen píská v uších. Nejspíš to byla reakce na poslední chemoterapii s kombinací vyššího tlaku a údajné dehydratace.

No a tím, že už jsem ve FNB, aspoň se začalo o den dříve s plánovanou chemoterapií. Tedy začalo se s alkalizací kvůli ledvinám, chemo nastupuje zítra.

Kapačka nastavena na ďábelskou rychlost...

2. března 2021

Den začal trochu divně.

Udělali mi stěr z dutiny ústní kvůli nějakým virům. Asi za 10 minut přichází staniční sestra se stejným testem, ale chce mi ho narvat do zcela jiné dutiny. Na toto místo jsem extrémně háklivý, takže jí dávám najevo, že toto území nedobije nikdo a slouží jen pro output. Sestra, že o tom se mnou nebude licitovat a zavolá doktora. Ano hurá, děkuji.

Po obědě se začalo s chemoterapií a zonka bude kapat opět 24hodin. Na pokoji jsem s dvěma pacienty, ale nějak se nebavíme, jsou to hrozní mlčochové. Večer nám přivezli čtvrtého pacienta, takže máme opět fullhouse.

Za chvíli budeme přepojovat...

3. března 2021

S novým pacošem je sranda, je to Brňák jak poleno. Například se mě ptá: Kdy jsi přišel o haryzony?

No a také byla zase čurina kvůli stěru, který mi opět chtěla staniční sestra strčit do zadku. Fakt to nejde, mám s tím psychický problém. Tak jsme obětovali souseda, který hlásí: “Divej, jak su šikovnej” a sanitářka byla uspokojena. Těm ve žlutým jsme začali říkat pampelišky.

Sestřičky, které chodí k nám na pokoj, nám říkají, že tu máme nějak veselo, že nás sranda brzy přejde. To ještě nevěděly, jak moc velkou pravdu měly.

Proběhla velká vizita, kdy nám dal pan primář kázání o rouškách, jak je máme mít nasazené i na pokojích. Začínají mě s tím dost iritovat, snad nemůžou myslet vážně, že bych měl 24 hodin denně ležet s rouškou. Navíc já jsem přišel v pátek, je středa a do teď jsem dostal jednu novou čistou roušku. Fakt smutný. A to, co přijde za pár hodin, hovoří samo za sebe, v plné nahotě to ukáže, jak jsou všechna opatření k ničemu.

Důvod, proč nás měla sranda přejít, byl podle sestřiček 80ti letý děda, zatím čekající na chodbě, ale v pokoji si s ním prý užijeme. V tom negativním slova smyslu samozřejmě. Měly pravdu.

Jen co přišel, už začal mudrovat. Všechno zná, všude byl dvakrát a všichni jsou blbci. Hlavně co se týče covidu. Ví, kdo ho vytvořil a má už asi i lék. Odmítá nosit roušku. Neměl ji ani na chodbě, když mu syn přinesl věci. Takový ten hlučný typ, co je ho všude plno. Po dvou hodinách, co s námi strávil na pokoji, přiletěl doktor, ať si okamžitě nasadí roušku, že je covid pozitivní. Čučel jak péro z divanu.

Já jsem také nevěřil vlastním očím, protože dědovi udělali antigenní test, který, jak všichni víme, není přesný. V zápětí mu udělali i PCR test, na jehož výsledek se čeká delší dobu. Takže místo toho, aby děda ještě seděl na chodbě, šoupnul do karantény celý pokoj. Neříkám ale, že je to (jenom) jeho chyba.

Pro nás to teď znamená 14ti denní karanténu. Nemůžeme ven z pokoje. Sestřičky a doktoři k nám mohou pouze v atombordelu. Jíme z plastu a plastovými příbory. A to se vůbec nebavím o tom nejhorším - možné nákaze nás pacientů, kteří máme imunitu na nule a je nám blbě už po chemu.

Hlavně, že máme mít nasazené roušky. A systémově se dělají takovéto chyby.
Proč se v nemocnicích nedělají rovnou a jen PCR testy? Nechám to raději bez komentáře.

Pokoj v karanténě = zdravotníci v atombordelu...

4. března 2021

Dnes bych mohl teoreticky domů, pokud výsledky z krve odhalí, že jsem vyloučil z těla Zonku. Bohužel tomu tak není. Místo toho už přichází klasické pochemové stavy. Je mi na zvracení a bolí mě hlava. Z injekcí pro podporu růstu WCB mě bolí klouby a svaly.

Samozřejmě jsou to i příznaky možné nákazy Covidem. Začínám být také dost otrávený z tohoto prostředí. Už je to vyčerpávající, ale cesta přede mnou je ještě hodně dlouhá, ach jo.

5. března 2021

Zonka vyloučena, tak šup domů do 14ti denní karantény, která tedy potrvá do 17.3. Ještě mi to moc nedocvakává, mám co dělat s pochemo stavem, ale v podstatě budu doma zase jako ve vězení, pokud nechci porušovat vládní nařízení.

Při balení uzlíčku vidím v přímém přenosu, jak je u této léčby zapotřebí fungující hlava ve smyslu optimistického nastavení. Na pacientovi, který se mnou byl na pokoji a má stejnou diagnózu jako já, bylo od covid kontaktu vidět, jak mu klesá optimismus. Při balení onoho uzlíčku se pozvracel, bylo mu zle už delší dobu po chemu. Je z toho všeho už zcela vyčerpaný a v depresi. A to má teprve 14 dní léčby za sebou. Snažím se mu při odchodu promluvit trochu do duše a nalít mu optimismu do žil. Poprat se s tím, ale musí už on sám.

7. března 2021

Tak a je to tady taky!

Trvalo mi to 4 měsíce, ale dolehla na mě pořádná depka. Síly dochází, pořád stereotyp a celý je to už hrozně dlouhý. Je mi blbě, do toho karanténa a představa, že nemůžu ani ven, ani se s nikým potkat. Je toho prostě moc. A už vůbec si nedokážu představit, že bych byl v tomto stavu covid pozitivní.

8. března 2021

Vzhledem k tomu, že jsem v karanténě, chodím na ambulanci č. 4, což je také hematoonkologické oddělení v přízemí pavilonu X FNB. Zde také dělají PCR testy, je to můj první po kontaktu s covid dědou. Krevní obraz už také klasika, hodnoty klesají a je potřeba doplnit antitrombin, mohl bych dostat trombózu. Opět mi slzí oči a mám jakoby rýmu. Odpoledne mi přichází sms, že jsem covid negativní, aspoň že tak.

Všechno má nějaký účel, antitrombin je proti trombóze...

10. března 2021

Včera jsem nebyl schopen vylézt pořádně z postele, jsem unavený, slabý a dnes to není o moc lepší. Při čištění zubů si musím sednout. Dnešní kontrola ve FNB odhalí, že KO je ještě o něco horší, ale není to zase taková tragédie, doplní se pouze zase antitrombin a můžu domů. Pan doktor mi na pátek, kdy bude opět kontrola, naordinoval další PCR stěr. Ale tu rýmu mám po chemu, neustále opakuji.

Čas na svačinku...

12. března 2021

Další PCR stěr za mnou. KO se začíná zdát o něco lepší, jen mi klesly leukocity, tak se zvažuje, zda dostanu injekci Zarzia. Nakonec se ale pan doktor po konzultaci s jinou doktorkou, která mě už zná, dohodne, že to vybojuji sám bez podpory. Jen se opět doplní antitrombin. Zapomněl jsem uvést, že antitrombin produkují játra a ta já mám nyní ve zcela špatném stavu po chemu. Je nutná jaterní dieta.

Další kontrolu mi pan doktor naplánoval až na konec karantény, ať přijdu 17.3. a že by zase provedl PCR stěr. To už trošku nesouhlasím. Proč mi pořád dělá stěry? Ale doktor nechce nic riskovat a navíc mě ještě straší, že s mojí imunitou a současnou hodnotou leukocytů by mohl mít covid fatální následky.

Nechce mě ani pustit domů, dokud nebudou mít výsledek z dnešního stěru, že by se musel okamžitě podát patřičný lék, kdybych byl pozitivní. Kdybych byl pozitivní, tak už mám příznaky, no ne pane doktore? Tu rýmu už mám, co mi dokapala zonka a je to reakce na chemo, pořád to opakuji dokola. Nakonec se mi ho podaří přesvědčit, že nebudu na výsledek čekat ve FNB a můžu jet domů. Kdyžtak bych musel holt znovu přijet, ale to by musel přijít výsledek, který neočekávám.

Kolem 14. hodiny mi pípne SMS. Připravuji si oběd, tak to nechám být. Chvilku na to však zvoní telefon - příchozí hovor z FNB. A sakra.

Volá pan doktor Štork, že jsem covid pozitivní. Nechtěl jsem tomu nejdřív věřit, ale teď čučím já jako péro z divanu.

Vstup do brány pekel, ehm... tedy kovidária FNB...

Zjištěna byla britská mutace covidu. No nic, oběd už nedovařím a musím co nejrychleji zpět do FNB, kde mi mají podat Bamlanivimab. To už si říkám, jestli toho nebylo do teď dost.

Musím rovnou na covidárium FNB, což je pavilon E - plicní oddělení, kde na mě už čekají. Po vstupním vyšetření mi zapojí infuzi Bamlanivimabu, který bude kapat cca hodinu, pak budu hodinu čekat, zda nepřijde nějaká nežádoucí reakce. Ta nepřichází, takže jedu domů a přemýšlím, kde jsem mohl covid chytnout. Nemám ani klasické příznaky, kromě té rýmy. Ale nechce se mi spekulovat, zda to bylo od covid dědy nebo z čekárny nebo z jiného zdroje. Jen jsem si jistý, že od dvou lidí, se kterými jsem přišel do styku a kteří mi zajišťují nákupy, to nebylo. A venku jezdím jen trasu domov - FNB - domov.

Bamlanivimab je americký lék, který cílí a ničí přímo vir covidu. Na Moravě jsem ho dostal jako první pacient a první pacient s diagnózou ALL.

Snad to bude s lehkým průběhem, za poslední tři týdny toho mám fakt plný zuby.

Tady se fakt člověk nenudí...

Víkend 13.-14. března 2021

V noci jen lehce zvýšená teplota, ale už mám i další symptomy covidu - chuť pryč, čich pryč a ucpaný nos. Jinak je průběh naštěstí lehký.

16. března 2021

I s covidem se začínám cítít lépe a potvrdí to i výsledky z krevního obrazu. Všeho důležitého začínám mít v krvi o něco více. Neustále se však musí doplňovat antitrombin, ten se mi samotnému vyrábět nějak nechce. Nechávám si předepsat i mast a prášky na vyrážku, co mám, pořád svědí a nelepší se to. Kůže vypadá, jako kdybych měl lepru.

Také se bude muset díky nákaze covidem o týden posunout léčba ALL. Snad budu brzy covid negativní, aby ten týden byla pravda a mohlo se začít s konsolidací II.

Kdybych měl na tomto místě opět zrekapitulovat dosavadní léčbu, musím říct, že jsem čekal tuto fázi o něco lehčí. Bohužel tomu tak není, ale co se dá dělat jiného než zvednout prapor a jít dál.

Už bych to chtěl mít celé za sebou! Jsem už chvílemi docela unavený a bohužel musím konstatovat, že se i častěji ozývá hlava. Místo toho, abych jí provětral venku, musím být ještě ke všemu zavřený doma v karanténě, což mě vnitřně strašně štve.

Ani ALL, ani covid mě na kolena nedostaly. A že by to měla být hlava, o tom jsem ani nepřemýšlel, budu muset asi něco vymyslet, aby se to nestalo. Domovskou adresu měním pouze kvůli cestě do nemocnice. S nikým se nemůžu potkat, nikam nemůžu, ani na blbej nákup. 

Oddělení IHOK, 14. patro

Ale sem tam se dějí i milé věci, kterými se snažím udržet v optimistické náladě.

Například mě moc potěšila zpráva přes Instagramový profil @nakolenaazpet od jedné čtenářky tohoto blogu. Prý jí pomohl udělat si představu, co léčba ALL obnáší, poněvadž její dobrý kamarád leukémií taky onemocněl. 

Zvláštní pocit veselí jsem měl také při sledování regionálních zpráv ČT. Reportáž byla z prostředí FNB, kde poprvé podali zázračný americký lék proti covidu pacientovi s vážnou hematoonkologickou nemocí.

Jedno staré přísloví říká: “Zoufal jsem si, že nemám boty, ale pak jsem uviděl člověka, který neměl nohy.”

Já si zase vždycky říkám: "Vole, může být hůř!"