“MÝM PRACOVNÍM NÁSTROJEM JE ENERGIE”

Někdo ke své práci potřebuje ruce, někdo svoji hlavu, pracovním nástrojem Blanky Urbánkové je energie. Používat se ji naučila jako malá od své babičky, ale trvalo několik desetiletí, než si svou schopnost uvědomila. Rozhodla se svého daru využít a pomáhat přitom ostatním lidem formou kurzů, tréninků a rad. Jedna z jejích nejpopulárnějších metod jsou smíchocviky.

“Smějeme se a nemusíme mít důvod.”

“Smíchocviky jsou pohybová aktivita, u které se smějeme, většinou ani nemusíme mít důvod. Jde o přístup k životu, kdy pomocí naprosto jednoduchých principů odbouráváme bloky, které si člověk za den, během práce, za život ukládá,” vysvětluje Blanka filozofii cvičení.

“Jedním z oblíbených je třeba karatistický postoj. Pokrčená kolena, rovná záda, připravená malíková hrana. Nádech a s výdechem a pořádným výkřikem praštíme do pomyslné cihly před námi. Ta cihla představuje náš problém, je jedno, jak velký či jakého charakteru. Zkusíme to pravou rukou, pak levou, no a pak už se většinou všichni smějí. Uvolní se a dost často je napadne řešení problému, do kterého tak mydlili.”

Smíchocviků je celá řada, Blanka jimi pomáhá jednotlivcům i skupinám. Její cvičení mají vždy nějaké téma, většinou zaměřené na pomoc při řešení problému či dosažení cíle. Ať už jde o posílení týmové spolupráce či rozlousknutí závažného obchodního případu, trápení rodinného charakteru nebo společenský blok, smíchocvik vám pomůže. Vzpomenete si na zapomenuté, dáte do souvislosti něco, co vás předtím nenapadlo, dobijete si kdykoliv a kdekoliv baterky.

“Nemusím vás to učit, jen jste to pozapomněli.”

“Většinou začnu předvádět a ostatní se postupně přidávají. Na smíchocvicích není nic povinného, jde o to si to užít. Jednou na workshopu stála jedna paní jen u zdi a dívala se na nás. Přidala se až ve druhé půlce a ptala se, jestli to nevadí. Říkala jsem jí, že určitě ne, hlavně, že posílala pozitivní energii. Ona na to, že neví, jak se to dělá, že ji to nikdo nenaučil. Vysvětlila jsem jí, že to jenom zapomněla, malé děti to dělají běžně.”

Blanka necvičí na stálém místě, ráda si domlouvá termíny i místa konání podle zájmu a příležitostí. Najímají si ji organizace, aby během hodinky vzpružila zaměstnance, dělá ale i workshopy pro jednotlivce, kteří se chtějí smíchocviky naučit. Její cvičení pomáhá rehabilitovat vrcholové sportovce a dobrých výsledků dosahuje i při cvičení s nemocnými roztroušenou sklerózou a Parkinsonovou chorobou. Témat má vždy v záloze mnoho a problémy svých klientů řeší originálním přístupem pod heslem: Když se tomu nemůžeš zasmát, nemá cenu to řešit.

“Smíchocviky jsou životní styl o nadhledu. K problémům zaujímám holistický přístup, tedy problém nevidím uzavřený v nějakém pouzdře, naopak ho vnímám se všemi dalšími souvislostmi a snažím se u každého problému najít víc možností řešení pomocí kreativity, invence a hlavně intuice.”

“O selském rozumu a hledání.”

Ke smíchocvikům Blanku dovedla dlouhá cesta. Zabývala se koučováním, rozvojem osobních i firemních vztahů, k lepším výkonům motivovala špičkové manažery i celé firmy.

“Dělala jsem personalistiku, vyhovovala mi práce s lidmi, ale nelíbila se mi úředničina s tím spojená. Po revoluci jsem šla sama na sebe a začala podnikat. Znala jsem rétoriku a uměla se oblékat, tak jsem vytvořila okolo sebe tým lidí a začali jsme dělat image firmám i jednotlivcům. Říkala jsem si, že když už jim pomáháme s tím fyzickým kabátem, bylo by správné jim pomoci i s tím duševním.”

Blanka vystudovala marketing a kromě osobního rozvoje se začala zabývat i PR. Velmi úspěšnou etapu zažila při spolupráci s jednou z nejvýraznějších českých podnikatelek v IT Olgou Girstlovou, která ze své brněnské firmy GiTy udělala lídra trhu a stala se podnikatelkou roku.

“Připadala jsem si jako detektiv, Olga většinou přišla s nápady a já hledala cesty a řešení, jak tyto nápady uskutečnit. A to mi vlastně zůstalo, vykrystalizovalo se z toho koučování. Podobně jako smíchocviky je totiž o selském rozumu a hledání. Hledají se důvody a prostředky, hledá se, co je zjevné a co je za tím, hledají se ty nejjednodušší cesty.”

“Čím víc jsme se hnali, tím rychleji jsme spotřebovali své palivo.”

Pak přišlo rozčarování — získala pocit, že její práce nemá smysl.

“U leckterých firem, se kterými jsem spolupracovala, jsem pozorovala rychlejší vyhoření. Jako by měly k dispozici 2 kýble uhlí na měsíc, ale v tempu, v jakém jsem je hnala, je spálily už za 14 dní. Začala jsem pochybovat. O mé služby byl velký zájem a klienti si pochvalovali, že mají rychleji možnost věci měnit. Ale já viděla i to, že ono palivo vyhoří dřív a takový člověk se v tom pak jen plácal, byl to pro mě bezútěšný pohled.”

Blanka začala hledat něco nového, něco dalšího. Hledala několik let. Sama na sobě si vyzkoušela svou další unikátní metodu — Talent. Ujasnila si, jaké má schopnosti a možnosti, zjistila, co by ráda dělala. Pořád se jí ale nedařilo svůj potenciál správně uchopit. Pak se dostala na konferenci, kde mluvil starší pán o svých zkušenostech smíchového kouče. 

“Provokuji, abyste překročili své hranice.”

“Zaujalo mě to, šla jsem víc do hloubky a s překvapením zjistila, že to vlastně přirozeně dělám. Původní indická metoda hovoří o józe smíchu postavené na pravidlech cvičení a jógy. Já si vymyslela smíchocviky založené na pozitivní provokaci. S humorem člověka vyprovokujete, on pak lehce překoná svoje hranice.”

V Blančině provedení to zní velmi jednoduše, pravděpodobně ale ne každému se takové cvičení podaří. K dosažení správného efektu je důležité nejen znát metodiku, ale použít i určité schopnosti práce s energií. Tuto dovednost si Blanka osvojila od své babičky. Tato moudrá žena žila v jihočeském pohraničí a Kateřina Tučková by ji pravděpodobně nazvala bohyní.

“Byla to taková fašisty i komunisty zapomenutá osada, ve které lidé museli využít všech zdrojů, které měli k dispozici, aby neměli hlad. Doktor se v kritických chvílích zval jen ke koňům či kravám, k lidem ne. Ženské tedy musely být léčitelky, kořenářky, musely umět pracovat s energiemi, i když se tomu tehdy neříkalo bohování. Když máte málo jídla, nemáte čas nad něčím filozofovat. Jedna znala bylinky, jedna uměla masti, třetí vařila likéry a takto si mezi sebou pomáhaly,” popisuje Blanka dobu, kdy byla s přírodou v opravdu těsném kontaktu.

“Země je kulatá!”

“Obilí se kosilo kosou a dodnes pamatuji, jak tam nějaký pán padl vedrem. My děti jsme utíkaly do studánky pro vodu a ženské mu šly na pomoc. Dělaly s ním něco podobného jako dnešní thajské masáže a za chvíli muž vstal, vzal kosu a kosil dál. Ženské mu předaly energii, on byl v pořádku a jelo se dál. Nebylo to nic neobvyklého, s energií se tímto způsobem pracovalo běžně. Fungovaly amulety, na vratech byli přibiti netopýři a hadi, vším prostupovala úcta k přírodě. To se už ale všechno ztratilo, převálcoval to spotřební život.”

Právě k těmto poznatkům a zkušenostem se Blanka vrátila po mnoha desetiletích v technickém, firemním a manažerském světě, kde se dary od své babičky odnaučila používat. O práci s energií nikoho nepřesvědčuje, je však vždy připravena podat důkaz. Zatím má 100% úspěšnost i u největších skeptiků, včetně autora tohoto textu.

“Hlavně chlapi říkají, že tomu nevěří. Mně to přijde stejné, jako když církev říkala, že je země placatá. Té zemi to bylo úplně jedno a byla dál kulatá bez ohledu na to, co se o ní říká nebo co si kdo myslí,” vysvětluje Blanka. Dnes už existence enegie není žádné velké mystérium. Energetické stopy jsou viditelné například pokročilou technologií používanou ve vojenství, na tomto principu fungují i některé špionážní systémy.

“Na seminářích lidem dokazuji, že energie existuje, mohou se jí dotknout, mohou ji i vyrobit. A samozřejmě ji mohou i využít. K osobnímu rozvoji, k posílení sebe sama, k řešení problému. Jde o to vzpomenout si, co nám sudičky naložily do kolébky a na co jsme na své cestě zapomněli. Většinou pak ti, kdo tomu nejvíc nevěří, první vykulí oči a řeknou: jo, fakt to cítím…”