“Jeden den se doma skácel, vyplo mu srdce. Přivezli ho do nemocnice, my čekali, co bude nebo nebude. Vedle sebe jsem měla 11-ti letého bráchu, mámu, nevím, kdo z nás tří byl víc zhroucenej. Měli jsme plány, letenky do Thajska, který byl dlouhá léta pro rodinu zimním domovem. Najednou se vám ve vteřině změní život.
Než zjistili, co to je, tak ležel, zavodňoval se a pořád vypínal. Měl v těle boreliozu, která už nebyla v krvi, ale v kostech. Po těle mu putovala 8 let, až doputovala do srdce a to vypla. Byli jsme po všech nemocnicích, po všech známých. Šlo o to boreliozu izolovat a uspat.
Já jsem s ním v té nemocnici byla pořád, ve dne v noci. Hodně jsem si povídala se sestrama i s doktorama a zjistila jsem, že zdravotnictví je úplně v prdeli. Padesátikilová ženská tam tahá stokilovýho chlapa a má za to 12 tisíc měsíčně. Doktoři zachraňují životy, ale často nemají vybavení. Tak jsem si řekla, že se musí něco udělat, aby měl pacient pohodlnější rekonvalescenci, nemusel se tak často přemisťovat, aby se pohodlněji pracovalo.”