PŘIŠLO MI NORMÁLNÍ MÍT 200 PÁRŮ BOT
Lenka Ondruchová své podnikání nastartovala dvěmi stojany oblečení. Byla 90. léta a ona po sekáčích nakupovala pěkné kousky ze zahraničí. Velký zájem o ně byl především v hiphopové a graffiti komunitě. Lenka byla její součástí, a tak své potenciální zákazníky a jejich přání dobře znala. Během let se zaměřila na městskou módu a vybudovala sneakers a streetwear obchod Queens s ročním obratem téměř 200 milionů korun.
“DNA Queensu jsou produkt a zákazníci. Zákazník je u nás král a produkt, ten prostě milujeme. Prodáváme tenisky a streetwearové oblečení. Daří se nám být pořád aktuální, naši zákazníci díky tomu nestárnou, naopak neustále dorůstají noví. Jsou to hlavně teenageři a mladí dospělí, máme ale zákazníky, kteří nás mají rádi i po třicítce.
Na začátku bylo oblečení pro hiphopery a skejťáky. Byla tu celá řada dalších subkultur, ale scéna byla hodně roztříštěná. Až poslední dobou se všechno slévá do módy města. Je to taková fúze funkčních vlastností a designu ulice. Často dnes potkáte i muže v elegantním obleku, který má na nohou tenisky.”
“MTV a německé Bravo”
“Začínala jsem na MTV a německém Bravu. Byla to doba, kdy v Česku ještě nebyly módní řetězce, žádné H&M ani C&A. Pohybovala jsem se v hiphopové komunitě, hodně jsme cestovali po koncertech po celé Evropě. Chtěli jsme reprezentovat, řešili jsme vlastní styl, jak se odlišit od masy, ale zároveň se jím hlásit ke komunitě. Ze zahraničí jsem čerpala hodně inspirace.
Jsem z Ostravy a když jsem studovala vysokou školu, stojany s oblečením byl zajímavý přivýdělek. Miluju nakupování v sekáčích — po vzniku ostravského vintage obchůdku s dámským zbožím jsem se rychle stala jednou z jeho dodavatelek a odbyt pánského zboží jsem zajistila v kamarádově graffiti shopu. Tam to taky všechno začalo. Bylo to automatické a intuitivní. Neměla jsem žádný vstupní kapitál, rostlo to zdola hore, jak říká Rytmus.
Zájem byl velký, ale na uživení to ještě úplně nebylo. Začala jsem přemýšlet, co dál. V Praze byly podobné obchody dva, ale v Brně něco takového úplně chybělo, takže jsem v prosinci roku 2003 otevřela další obchod právě tam. Hlavní sortiment byly graffiti spreje a oblečení, v menší míře pak tenisky, které se tenkrát sháněly dost složitě. Následovalo převzetí kamarádova obchodu v Ostravě a v roce 2005 jsem otevřela v Praze.”
“8000 párů bot se mi tam nevejde.”
Lenka Ondruchová měla cit pro vznikající trh a nové formy komunikace. Queens jako jedna z prvních firem spustila svůj vlastní e‑shop už v roce 2004. Jedině přes něj dnes nakoupíte z celé nabídky Queens. Z prodejen udělal zajímavé showroomy toho nejlepšího zboží, 8000 párů bot se vám do regálů prostě nevejde.
“Na internetu jsem trávila dost času, přes různé xchaty jsme domlouvali koncerty a mejdany. Pomalu tak vznikala hiphopová komunita. Z těch dob mám dodnes spoustu přátel po celé republice. Jednou jsem na naše fórum dala fotku jednoho kousku ze second handu, byla to, tuším, džínová bunda. Spustilo to lavinu otázek, kde se to dá sehnat. Na základě toho vlastně vznikl náš eshop — tenkrát ještě katalog věcí — kde si lidi objednávali po telefonu nebo emailem. V době před Facebookem, někdy kolem roku 2006, jsme s kamarádem založili komunitní server sneakers.cz, kde se scházeli teniskoví nadšenci, sdíleli své poslední úlovky a debatovali o nich.
Krásně se to potkalo s naší cílovkou. Chtěla jsem jim nabídnout to nejlepší, tak jsem jezdila na veletrhy a vybírala z kolekcí, které jsem viděla půl roku dopředu. Byla jsem hodně houževnatá a vymohla jsem si i velkoobchodní zastoupení bot, které na českém trhu nebyly.
Na začátku – to bylo asi kolem roku 2003 — jsem třeba dohodla zastoupení několika značek z Polska, z Varšavy jsem pak vždycky odjížděla s plnou dodávkou. Bylo to ještě před tím, než jsme vstoupili do Evropské unie. Na hranicích jsem čekala v řadě s kamiony, řešila celní prohlášení a pořád něco nesplňovala, jednou to byla přepážka v autě, podruhé špatně zajištěné pytle. Každý celník měl na přepravu jiný názor.
Byznys se ale úspěšně rozvíjel dál a můj tým rostl. A spojením lásky k produktu a workoholismu reálného života jsme se postupně dostali až k exkluzivnějším kouskům.”
“Mít 200 párů bot je přece normální.”
V té době se běžně nosily velké rozpláclé boty s masivními jazyky, které připomínaly chleby, s dnešními subtilnějšími a elegantnějšími designy, které na trhu převládají, se to dá jen těžko srovnávat. Lenka se svým týmem se tak věnovala především edukaci. Přibližovala lidem filozofii sneakers a ukazovala, jak může taková teniska vypadat.
“V jednom televizním pořadu jsem řekla, že mít 200 párů bot je přece normální. Všichni mi říkali, že jsem se zbláznila. Mimochodem tenkrát jsem to tak opravdu měla, ale dnes už jsem trochu někde jinde a nakupuju setinu toho, co kdysi. Proč mají ty tenisky bublinu? A kdo za ně dá tři tisíce? Vysvětlovala jsem, jak výjimečná je Quickstrike edice a že se nám ji jako jediným podařilo od Nike získat a začít prodávat už v roce 2005. Jaký rozdíl je teniska z italské kůže. A že nosit barevnou botu není nic zvláštního.”
“Jedny nosit, druhé prodat, třetí zhodnotit.”
“Taky jsme radili lidem, jak boty sbírat. Koupíte si jeden pár ve třech exemplářích. Jeden nosíte, druhý přeprodáte a třetí si necháte ve sbírce. Za pár let vám vydělá na další nákup. Hodně lidí se toho chytlo a mělo doma třeba 20 nebo 30 párů v době, kdy bylo běžné mít troje boty. Dnes už se to zase vrací, protože tenisky se staly součástí životního stylu spousty lidí. A tam mají běžně třeba pět až deset párů.
Jak jsem ponořená v práci, tak si to ani tak neuvědomuju, ale je dost neuvěřitelné, čeho se nám podařilo dosáhnout. Vidím, kolik v Queensu zaměstnáváme lidí, spousta je tu téměř od začátku. Už to ale nejsou ti dospívající nadšenci, dnes má část rodiny, platí hypotéky a mají závazky. Prostě dospělý svět s veškerou svou zodpovědností. Na druhou stranu, v týmu je i spousta mladých a když se vidíme, pořád si plácáme rukama a po internetu si posíláme fórky jako tehdy.”
Lenka zvládla náročné řízení firmy skloubit i s mateřskými povinnostmi, dnes má 7letého syna. Rozchod s jeho otcem pro ni znamenal zásadní přehodnocení priorit. Musela si ujasnit, že syn má přednost a přizpůsobit tomu své pracovní vytížení.
“Kamarádky mají tři děti. Já jedno a velkou firmu.”
“V práci jsem šéf, majitel a říkám věci, jak budou. Neustále se pohybuji v mužských energiích. Ty ženské jsem až tak nevnímala, se synem se to stále učím. Každý den. Chvíli mi trvalo, než jsem pochopila, jak s tím pracovat. Býval třeba často nemocný, všimla jsem si, že to souvisí s mými odjezdy na pracovní cesty. Rozhodla jsem se být s ním víc doma a firmu jsem začala řídit na dálku, spoustu povinností jsem delegovala.
Při podnikání jsem často přemýšlela, v čem jsem nejlepší, a došlo mi, že je to nakupování. V Queensu jsem dlouhou dobu byla jediná nákupčí. Všechno zboží mi prošlo rukama, vybírala jsem jak značky tak jednotlivé modely, barvy, určovala počty kusů. Právě skladba zboží byla dříve to, čím jsme se nejvíce odlišovali od konkurence. Velkou část sortimentu jsme přinesli do Česka a na Slovensko první a byli jsme pro naše následovníky inspirací. Naštěstí jsem za sebe v týmu našla náhradu a dnes mám na nákup tři skvělé lidi.
V žertu říkám, že mé kamarádky mají touto dobou dvě až tři děti, já jedno a velkou firmu. Nepřestala jsem podnikat ani na mateřské, tak jsem si moc neužila ten maminkovský život. Příkrmy, ježdění po parku, kávičky s kámoškou. Trvalo mi to dlouho, ale došlo mi to. V práci si už beze mě poradí, syn ne. Pomohlo mi to i ve vztahu k mé mámě, začala jsem ji víc chápat a snažím se jí do života přinášet co nejmíň starostí.”
