MagazínVstřebá se kolagen, který vypiju? Co se s ním v těle děje
Vstřebá se kolagen, který vypiju? Co se s ním v těle děje
Velká molekula kolagenu se nevstřebá vcelku. To ale neznamená, že vypitý kolagen skončí jako každá jiná bílkovina. Co o jeho vstřebávání ukazuje lidská studie, která změřila, co po vypití opravdu skončí v krvi.

Stručná odpověď
Ano, hydrolyzovaný kolagen se vstřebává. Lidská studie z roku 2005 změřila, že po vypití kolagenního hydrolyzátu se v krvi objeví kolagen-specifické peptidy, především Pro-Hyp, s vrcholem za 1 až 2 hodiny. Hydrolýza rozláme velkou molekulu kolagenu na malé peptidy, které přežijí trávení a projdou střevní stěnou do oběhu. Velký rozdíl je v tom, že část se nevstřebá jen jako stavební aminokyseliny, ale jako celé krátké peptidy, které v těle fungují i jako signál.
Proč je to vůbec otázka
Molekula nativního kolagenu je obří. Je to trojšroubovice o hmotnosti kolem 300 000 Da. Taková molekula se přes střevní stěnu nevstřebá vcelku, na to je řádově moc velká. Logická námitka proto zní: tělo si kolagen stejně rozloží na aminokyseliny jako každou jinou bílkovinu, tak jaký smysl má pít zrovna kolagen?
Odpověď stojí na tom, co přesně z kolagenu po trávení vznikne a co z toho se dostane do krve. A tady se kolagen od běžné bílkoviny liší, protože nese neobvyklou aminokyselinu hydroxyprolin a charakteristické dvojice, které trávení dokáží přežít.
Co se po vypití stane krok za krokem
Hydrolyzovaný kolagen je kolagen, který výrobce předem naštěpil enzymy na krátké peptidy, řádově o velikosti 1 až 5 kDa. V trávicím traktu se peptidy dál štěpí na dipeptidy, tripeptidy a volné aminokyseliny.
Klíčový je hydroxyprolin. Vazba mezi prolinem a hydroxyprolinem je pro trávicí enzymy nezvykle odolná, takže dvojice prolin-hydroxyprolin (Pro-Hyp) štěpení často přežije celá. Střevní stěna pak takový malý peptid umí přenést do krve vcelku, ne jen rozsekaný na samostatné aminokyseliny.
Pro-Hyp: peptid, který přežije
Studie Iwaie a kolegů (Journal of Agricultural and Food Chemistry, 2005) změřila peptidy v krvi dobrovolníků po vypití kolagenního hydrolyzátu. Pro-Hyp tvořil kolem 95 % peptidově vázaného hydroxyprolinu v krvi a jeho koncentrace vystoupala na 20 až 60 nmol/mL plazmy s vrcholem za 1 až 2 hodiny.
Pro-Hyp navíc v krvi vydrží. V testu s lidským sérem zůstalo po 24 hodinách více než 75 % Pro-Hyp nerozštěpeného. Právě proto je v oběhu měřitelný hodiny, ne minuty. Pozn.: vzorek hydrolyzátu v této studii byl vepřový a kuřecí, princip vstřebávání je ale napříč zdroji kolagenu sdílený.
Dostane se to až do tkáně
Vstřebání do krve je první krok. Druhý je, zda se peptidy dostanou tam, kde mají něco dělat. Pokus na myších s radioaktivně značeným kolagenním hydrolyzátem (Oesser a kol., Journal of Nutrition, 1999) ukázal, že se značka po požití přednostně hromadí v chrupavce, kde byla radioaktivita více než dvojnásobná oproti kontrole.
Vzniklé peptidy navíc nejsou jen palivo. Pro-Hyp působí jako chemotaktický signál pro fibroblasty, buňky, které tvoří kolagen. To je rozdíl mezi „dodat aminokyseliny" a „dát buňkám pokyn". Tato část je zatím doložená hlavně na zvířatech a buňkách, ne velkými lidskými studiemi.
Co z toho plyne pro praxi
- Hydrolyzovaný, ne obyčejný kolagen. V krvi se objeví peptidy z hydrolyzátu; velká nehydrolyzovaná molekula tudy neprojde.
- Záleží na velikosti. Menší peptidy se vstřebávají snáz. collalloc kolagen má frakci pod 500 Da.
- Vrchol za hodiny, ne minuty. Z toho plyne pravidelnost: jedna dávka denně, dlouhodobě, dává smysl víc než nárazově.
- Studená příprava. Mořský kolagen je citlivý na teplo, do nápoje patří jen do 60 °C, nikdy do vroucí vody.
Kolagen, který vypiješ, se nevstřebá vcelku. Vstřebají se z něj peptidy, a právě ty nesou signál.
Zdroje
- Iwai K. a kol. Identification of food-derived collagen peptides in human blood after oral ingestion of gelatin hydrolysates. Journal of Agricultural and Food Chemistry, 2005. doi.org/10.1021/jf050206p
- Oesser S. a kol. Oral administration of 14C labeled gelatin hydrolysate leads to an accumulation of radioactivity in cartilage of mice. Journal of Nutrition, 1999. doi.org/10.1093/jn/129.10.1891




